Přeprava nákladními vozy patří i dnes k té nejčastější. Není tedy divu, že se s náklaďáky potkáváme velmi často, zejména na dálnicích a rychlostních komunikacích. Ty využívají, aby se co nejrychleji dostali ke svému cíli. To však neznamená, že mají řidiči osobních automobilů radost, pokud za nějakým jedou. Většinou se jej snaží co nejrychleji předjet, ovšem zapomínají přitom, že zde platí poněkud jiná pravidla, než u předjíždění jiného osobního auta.
V první řadě je jasné, že nákladní automobily musí jet pomaleji, než je na většině silnic, především pak na dálnicích, maximální limit. To mnoho řidičů, kteří považují maximální povolenou rychlost v podstatě za minimální, rozčiluje. Nemohou tak jet tak rychle, jak jim zákon povoluje, a to se jim nelíbí. Často se pak uchylují k riskantním manévrům, například předjíždění na plné čáře, aniž by si uvědomovali důsledky.
V první řadě je zde fakt, že řidič nákladního automobilu má mnohem větší „slepou skvrnu“, tedy místo, kam za autem ani se zpětným zrcátkem nevidí. A co nevidí, na to nemůže nijak reagovat. I když dáváme signál, že budeme odbočovat k předjíždění, musíme být opatrní, neboť ten, jehož předjíždíme, nás nemůže vidět. To vytváří nebezpečné situace pro všechny zúčastněné, proto je dobré se předem ujistit, že cesta je skutečně volná.
To platí i obráceně – ani my přes korbu náklaďáku nevidíme dál dopředu. Pokud tedy musíme odbočit do protisměru, je mnohem méně jisté, že tam skutečně nic nejede. Zvýšená opatrnost je tedy více než na místě.
V neposlední řadě je zde pak zařazování zpět do našeho pruhu. Obvykle si neuvědomujeme, že obrovské nákladní automobily mají mnohem delší brzdnou dráhu. Proto se doporučuje, aby před ním byla mezera o délce alespoň jednoho osobního auta. Jistě, vy se tam například můžete vejít, ale skutečně vám to za to riziko stojí?